Na co se o krizi uprostřed krize ptám třeba já?

Je vůbec možné, aby šéf jedné velmi velké politické strany v nejmenované zemi vyvolal nedůvěru vlády (dobré či špatné) uprostřed mezinárodního působení země (čtěte: předsednictví většího seskupení států a národů) nebo uprostřed nějaké hospodařské krize?

Ano, možné to je. Už se stalo. Jen to není (nebylo) žádoucí. Možné to ale je...

Ale je možné, aby jakožto zodpovědný veřejný činitel, (o kterém musíme předpokládat, že je dostatečně schopný, inteligentní (se sexy mozkem, diářem nebo peneženkou třeba) aby předvídal možné důsledky oné nedůvěry) nebyl schopnej a tolik prozíravý ve věcech ústavních, aby nevěděl, jak taková nedůvěra může dopadnout?

...

Takový člověk může vést tak velkou politickou stranu?
Je takový člověk státotvorný?

...

Takový člověk je slepý svou touhou po moci nebo šachový mistr schopný vidět tolik tahů dopředu, že de facto už nikdo jiný nemůže tak daleko vidět nakolik on cítí zodpovědnost za onu zemi?

...

Takový člověk nevyrostl v prostředí kde se chodilo do práce ale nepracovalo?

...

Takový člověk sedí za volantem. Ale je řidič?

Takový člověk by mohl kdykoliv změnit názor a to tak, aby vždy vyhovovalo jen jemu. Takový člověk může kritizovat jistou demokratickou instituci (třeba Ústavní soud či Armádu spásy) za jejich jednání, protože s ní nesouhlasí?

Ano, může.

Ale když najednou zjistí, že je dost možné, že by mohl v budoucnosti volby prohrát. Má pravo otočit tak, aby se raději ony volby konaly jindy? V čase jemu vyhodném?

...

A dokonce argumentovat, že ona demokratická instituce (ÚS), se kterou sice nesouhlasí a kritizuje, by mohla znovu napadnout regulérnost voleb na základě něčí stížnosti. Takže proto raději teď žádné urny...

Ano. Myslím si, že na to právo má. Má právo takto jednat ve vlastním zájmu. Jen doufejme, že nebude zvolen...
Na začátku toho všeho dnešního byla ona vyslovená nedůvěra vlády. Ono nebezpečné skoro-komunistické myšlení: Kdo není se mnou, je proti mně! Jinak rečeno pokud nevládnu já, nevládne nikdo.
Mimochodem takový člověk může hledat podporu kdekoliv. Třeba na jiných planetách. Na místech, odkud Země je vidět modrá a samozřejmě ne zelená.

Škoda, že přesto, že žiju tady přes 20 let nemám právo volit.

(Diakritika opravím později)

Cesta z Prahy do Zlína a čekání na Vary.

Zdá se mi, že jeden z nejvetších paradoxů naší civilizaze, pokud se jedná o umění a kulturu, alespoň co se týče jejich společenské podoby, je fakt, že jeho organizace a náplň, pokud jde o prostředí a celkovou duševní atmosféru, je často ovládána a odklopena komercí a potřebou zviditelnit to, co přestavuje zisk (jak současný i budoucí).
Je až kruté konstatovat, že široká škála uměleckých a kulturních projevů lidského ducha vzniká a vyniká spíš v časech nesvobody než v časech svobody; respektive v časech, kdy umělci pocitují nesvobodu a tiíseň; v časech, kdy prioritou je lidská duše a důstojnost člověka více než peníze; v časech, kdy jsou pošlapané lidské hodnoty. Hodnoty, které jsou nedílnou součastí života člověka.
V období, kdy nejsou tak silně pociťovány touhy a vášně po ztracených hodnotách se zdá, že umění stojí a padá jen na vyjímečných jedincích. Jsou to jedinci, kteří dokážou přejít a jít dále od pomyslných vlastních daných hranic. Třeba i sebekritikou a ironií. Pořád v nás ale převladá pocit, že v umění jde především o hodnoty lidského ducha. Proto mi nejde do hlavy, že například dětský filmový festival může být sponzorován společností či značkou, která propaguje sázení. Nebo dospělý filmový festival tabákovým koncernem. Pokud je to ušlechtilá přestava a touha mesenášů uvnitř těchto společností či sponzorů, potom jejich skutečný zaměr je jiný. Pokud jde o vnější podobu věci, dospělý český filmový festival se již léta těší úznání ale i výhod génia loci místa, kde se koná i přes změny během posledního období. Tím chci říct, že se do jisté míry vyhnul tomu, aby se u promítání vyvinul příliš a viditelně obroský tlak různých komerčních nabídek všeho druhu. (I když nevím). Ale důvody k jásání nejsou, protože karlovarský festival jde nepochybně cestou těch ostatních velkých evropských a světových festivalů, kde nakonec vládne fetišismus a lesk povrchnosti falešných hvězd s dost pochynou uměleckou kariérou ve všude přitomném showbysnizu. Je pravda, že naš dospělý festival zatím odolává a pořád jsou vidět ve městě mladí lidé spící na ulici ve spacácích a filmy zůstavají do jisté míry dostupné každému. Varský festival odolává i co se týká obsazení a figury celosvětové dennodení reality show jsou zatím vidět minimálně. Jeho dětský zlínský protějšek se bohužel převážně odehrává uvnitř jednoho úzkého a stísněného obchodního domu a jeho návštěvníci (čtěte děti a mládež) jsou cestou na film masírováni všemi možnými vykladními výlohami, jakýmsi muzeem dnešní konzumní společnosti. Pokud jde o „chytrou zabávu“, kterou se přejeme vidět jako doprovodné akce, situace je více než bídná. Projevy průměrné pop kultury na zlínském náměstí jsou jasným indikátorem, že kultura je silně ovlivněná povrchností a lobbismem. Pravděpodobně (a to musím zdůraznit) za stav věci nemůže hlavní sponzor, ani pořadatel (I když) . Nemusejí si toho být vůbec vědomi. Snad za to můžou moje přiliž alternativní požadavky po smysluplnost. Zřejmě také moje chutě a touhy po chytré zabávě bez komerčního masírování dětských hlav. Pravda je, že se nám jeví všude jako vysvětlitelný a samospasující ten nejopakovanější všudypřítomný argument, že bez údajných velkých peněz sponzorů by se asi tyto akce nemohly konat (i když kdo ví, třeba jo). Pravda je, že také na tyto akce chodí děti různé a ne jen děti težkopádných inťoušů, tím pádem se festival stává širokospolečenskou záležitosti tolerantnější i vůči laciným doprovodným akcím a pitomným patetickým americkým filmům.
Pokud o roli umění jde (pokud umění vůbec má mít nějakou roli) a pokud jde o jeho organizovanou podobu na rovině společenských akcí, zdá se, že nestačí pouhé zmapování zájmů a prosazování dosavadního vkusu možných návštěvníků. Proto nemusí nutně v těchto akcích převládat dojem, že tohle je kulturní akce. Nejsem si tak jistý, zda se dá mluvit o prozasování nějakých skutečných hodnot. Rozhodně nezastávám názor, že je nutné za každou cenu vtlukat do hlavy nějaký ideový, či politický nebo jiný směr (jak tomu bylo v minulosti), ale myslím si, že lze budoucím generacím nabídnout umění, které inspiruje, respektive jeho společenskou podobu, nejen úmění které má vyřesit, jak nejlépe travit volný čas.

Pruďas Zúňiga

Poplatky, či úplatky?

Žijeme v době krize, blížícího se českého předsednictví EU a prvního černošského prezidenta USA. Je i po volbách a nastalo období hádek uvnitř ODS. Ale hlavně prožíváme dny, kdy se znovu mluví o regulačních poplatcích. K tomu všemu se doktoři chystají stávkovat a tím nám říct, že problémy dále čekají na řešení.
Den po krajských volbách jsem doprovázel známého k doktorovi do nemocnice na několikátou dohodnutou schůzku. Kontakt na doktora získal díky rodinným známostem a proto doufal v lepší přístup. Já jsem si v duchu říkal, že mezi lidmi pořád převládá dojem, že jsou důležité protekční známosti. Vzhledem k závažnosti onemocnění a rádikálnímu nabídnutému řešení od lékaře se kamarád rozhodl vyhledat i jiné názory, respektive jiná řešení. Tajně doufal, že si může pomoct sám a svůj stav ovlivňovat jinými cestami (homeopatikou, makrobiotikou atd). Asi proto, že se cítil zklamán tím, že mu doktor nedokázal říct nic o příčinách nemoci. Přes veškeré obavy, můj znamý pořád věřil...
Já jsem si v tu chvíli uvědomil, že současná západní medicína řeší jen důsledky onemocnění a pacient přestal být bran jako celek. Dnes se pacient zdá být jen skladbou různých orgánů, které specialisté léčí odděleně.
Po dvou hodinách marného čekání v nemocnici a sledování, jak se lékař snažíl být všude, kde byl povolán, jsme to vzdali. Znamý napsal vzkaz doktorovi a sestrička slibovala předání. Doufali jsme, že se doktor ozve. Po dvou hodinách tak učiníl a já jsem konstatoval, že lékaři vůbec nestíhají ošetřit všechny pacienty, a to je nutí léčit, jako bychom byli jen sériové zboží. Vrátíli jsme se do nemocnice a pacient byl vyslyšen. Respektive jeho požadavek na sledování nemoci a zjištování, zda je jeho operace nevyhnutelná. Návštěvit doktora de facto trvalo několik hodin, ale samotná konzultace s ním trvala jen patnáct minut. Nakonec, aby se lékař vyhnul založení nové zdravotní karty, (pacient už ji má u tohoto lékaře na jiném pracovišti) vystavíl recept na jméno jiného pacienta.
Jak vypadá zdravotnictví dnes? Je plné anomálií. Zdravotnictví potřebuje urgentně zlidštit. Je jasné, že chybějí peníze, ale chybějí hlavně lidi. Vyřeší tohle poplatky? Ne. Jen se z pacientů stále stávají rukojmí mocenských ambicí politiků. I proto nebude stačit jen ten třicetikorunový úplatek.

Mezinárodní šikana

Invaze větších na území menších se opakují neustále a spíše jsou jen dalším projevem lidské podstaty a mezinárodního šikanování. Sovětská invaze Maďarska roku 1956, Československa v roce 1968, Čínská invaze do Vietnamu v roce 1979, Reaganovský Naléhavý hněv roku 1983 na ostrově Grenada, nebo další americká invaze do Panamy v roce 1989, či Írácká Kuvajtu roku 1990 to potvrzují. Poslední, ruská jen rozšiřuje seznam. Společnými jmenovately jsou: lež a média. Vždy je na těch silnějších najít tu správnou záminku: kontrarevoluce (1956, 1968), boj proti rozšíření marxismu (1983), zatčení svého bývalého agenta a drogového dealera Noriegu (1989), ušlý zisk (1990) nebo ochrana svých spoluobčanů (2008). Ale pravé důvody jsou od jakživa ty samé: velmocenské. Nicméně světová šachovnice pořád vyžaduje chytré hráče a ten, kdo dokáže vidět několik tahů dopředu, vyhrává. Uvidíme, kde se nacházejí nejlepší šachisté dnes. V případě poslední ruské agrese jsou důvody také jiné. Ruské vládě nejde o své občany v sousedním státě, stačí připomenout přístup k občanům v divadle Dubrovka v Moskvě. Co se týče Gruzie, je to mírně špinavá miniválka, kterou potřebovali všichni a kde je nutné dát do souvislosti energetický koridor a závislost Evropy na ruském plynu. Saakašvili není prvním ani posledním vládcem, který využije válku, aby se udržel u moci. A není prvním, ani posledním, kterého USA používáji jako katalizátor. Saakašvili věděl o provokacích, ale uvědomil si, že tak nebo tak Abcházie a Jižní Osetie jsou dávno ztracené. Také že svět po roce 89 ještě nestanovil konečnou podobu svých hranic. Vědel o tom, že vznikem a uznáním Kosova nebude cesta zpět (sice je to jiný typ konfliktu ale globální vhodná záminka). Věděl také, že až přijdou Rusové do rodiště Stalina, svět bude muset reagovat. Je přece jasné, kdo vyhrál studenou válku, a západ musí udělat další rozhodný nebo snad i rozhodující tah. Ten tah je členství v NATO pro Gruzii. Čekají ho nebo ne Rusové? A co získají oni svou malichernou agresí? Titul velmoci? Maximálně nová trpasličí území včetně velkého kusu pobřeží Černého moře? Možná šlo jen o to. Rusové také testují, do jaké míry se jich západ bojí kvůli energetice. Myslet si, že Američané nevěděli vůbec nic o tom, co se chystá, je absurdní. Dnešním scénářem, pokud dojde k rozšíření NATO, se USA vojensky přiblíží ke Kaspickému moři a Saakašvili se stane vítězem, protože získá bezpečnost a investice pro svůj ministát. Pokud se to tak stane, Rusové se přepočítali. Bohužel svět pořád řídí vojáci a důkazem toho jsou vedlejší efekty. Pro mnohé význam radaru a raket ve střední Evropě dostavá nový rozměr i nový impuls, protože strach je mocný a o to tu běží.

O české koruně, turismu a jiných běsech

Občas se pozastavuji nad stěžováním občanů nad udajnými reformami a zdá se mi, že většinou o tom mluví novináři a opozice, nebo humoristé a odboroví předáci. Nic proti tomu. Jakmile se ocitnu mezi normalními lidmi, témata jsou spíš jiného druhu. Ne že by neměli finanční potíže ale asi mají za to, že oni sami nemají šanci věci ovlivnit. A něco asi na tom bude, věc veřejná už dávno není věcí a už vůbec veřejnou. Podle mě je to rys středoevropanství. Bohužel tomu nahravá pocit jisté české vyjímečnosti. Když vnímám Česko, vnímám jeho polohu jako jeho hlavní rys. Když se řekne, že něco je uprostřed něčeho, jako každý střed, mu přísluší jistá vyjímečnost. Zeměpisně řečeno taková země je cílem i křižovatkou a asi s tím nikdo nehne. Často slyším, že tady býval blahobyt za První republiky (minimálně pro určitou část společnosti, koneckonců jako všude). Také často slýchám, že i za Rakousko-Uherska věci nebyly zdaleka tak špatné jako v jiných částech říše. Je mi navíc podezřelé i to, že za bolševiků se lidi měli ekonomicky lépe než v jiných komunistických satelitech. Třeba jsou to jen pocity, které vytváří novodobé mýtusy, ale co dneska? Dneska sleduji, jak se na západě od nás opakuje neustále slovo „krize“, slovo „recese“ a jiná slova. Přesto v středoevrospském prostoru jménem Česko místní měna láme jeden rekord za druhým. Koruna denně posiluje a zdá se, že to posilování nemá konce. Zřejmě když posiluje měna posiluje i národ. Začínám teda mít znovu pocit, že tento středoevrospký prostor je asi určen k tomu aby byl pevným bodem. Nicméně tohle může být jen má laická iluze infikovaná výše zmíněnou vyjímečností. Pokud je něco barometrem realního stavu věci tak je to turistika. Ta naše a ta cizí. Když mě před třemi měsíci jedna Římanka vyprávěla, jak byl její pobyt v Praze drahý a jak všude musela platit nehorazné peníze, vzpoměl jsem si na ty časy, když byla Praha levná pro každého, jak se třeba dalo procházet ve Zlaté uličce na Hradě zadarmo. Takových míst je dnes bohužel více a vůbec mě nepřekvapila nedávná zpráva o tom, že jistý úřad pronajal vyhlídku uprostřed veřejné komunikace nad slavnou propastí Macocha. Zřejmě je ve středoevropském prostoru něco dravého co doposud nikdo nepopsal. Ani já to nepopíšu. Je to chamtivost? Touha dohnat zapád co nejdříve? Nevím. Vím, že při nedávné cestě po Portugalsku a Galicii jsem jedl vynikající jídlo a pil znamenitou kávu a po každé jsem platil méně než v Praze. Cenově jsme zřejmě v mnoha věcech západ už dohnali. Bohužel kvalita pokulhavá. Zdá se mi, že takzvané zdražování všeho možného má zřejmě různé důvody ale i původy. Já si ale stále kladu tu samou otázku. Kde chceme žít? V zemi kde vše stojí pakatel ale zároveň je to vězení, protože nemůžeme nikam jet? Nebo v zemi kde věci stojí hodně, nebo více než jinde, ale na něj jakž takž máme a když se z nás stávají jednou ročně turisté, zjistíme, že jsme na tom dobře a nemusíme být elitou abychom poznali svět? Zdražení života mně ale tolik netrápí. Trápí mě pocit, že jde o obyčejné tahání peněz z lidí, ať je to od nás nebo od turistů.

Fízl v přízemí a věc veřejná

Tento příběh je možná pro mnohé denní chleba. Když se před léty jeden můj kamarád stal členem jistého přažského bytového družstva, měl za to, že když musí měsíčně uhradit poplatky, má právo vědět, kam peníze jdou a kdo s nimi disponuje. Navíc byl tehdy čerstvě vydán zákon “O sdružení vlastníků”, který ukládá povinnost se o domy starat společně. Požádal předsednictvo družstva o setkání a byl pozván na pravidelnou měsíční schůzku. Kamarád se chtěl přestavit a zjistit více o chodu družstva. Prvním překvapením bylo zjistění, že čtyřem členům vedení družstva bylo přes 70 let, (o tzv. kontrolní komisi nemluvě). Přišlo mu to přirozené, domy se totiž stavěly v polovině 50. let a drtivá většina lidí, které potkával v okolí, byli důchodci. Druhým překvapením byla okamžitá nabídka místa ve vedení, kde chyběl jeden člen. Tak se naučil slovo kooptování. Myslel si, že tak bude společensky platný. Třetím překvapením bylo konstatování, že členové vedení byli mezi sebou strašně rozhádaní, že na sebe neústale ukazovali prstem, křičeli, atd. Zkrátka, že se nemají vůbec rádi. Přesto se kamarád zblížil s jedinou členkou vedení, které přišlo jednání mého kamaráda úplně normální. Vysvětlila mu, že se neměli rádi kvůli nedávné minulosti. Všichni totiž věděli kdo byl kdo před listopadem 89, měli nevyřešené účty, věděli kdo tam žije oprávněně a kdo dostal byt z protekce, kdo byl lampasák a fízl, kdo rád buzeroval, hlídal sousedství a donášel. Dalším překvápkem bylo, že údajný fízl působil přímo v tom vedení již dlouhá léta. Příchodem kamaráda se ovzduší zklidnilo, ale jeden ze členů okamžitě podal demisi, jiný brzo na to zemřel, což s ohledem na věk sousedů bylo zcela normální. A tak kamarád, paní a bývalý fízl dnes spravují družstvo. Jednou měsíčně musí řešit nezpočet problémů, menších havarií a vyřizování. Kromě kamaráda se další kooptování nepodařilo. Ostatní sousedi na to kašlou, stačí jim uhradit poplatky jednou měsíčně. Těm málo mladším, kteří zdědili byty po babičkách, je všechno jedno. Buď nemají čas, nebo jim majetek, který dostali bez práce, nepřijde tak hodnotný aby se o něho starali. Kamarád si myslí, že lidé mají pořád strach z fízla. Už ne z toho, co kdysi mohl provést, ale z jeho údajných konexí s podsvětím. V současnosti, na roční schůzi společenství vlastníků chodívá jen hrstka lidí. Které je ponaučení z toho přiběhu? Pořád skrytých občanských křivd komunismu je mnohem více než ty ekonomické nebo politické, které jsou vidět na povrchu. Politici zákony zrušily komunismus a nastolily demokracii. Ale ne v nás, ani mezi námi. Zákony jsou kratké na to, aby se lidi dali dohromady a starali o svou nejbližší věc veřejnou. Politici vydávají zákony ale tím se nestávají hned státotvornými. Za každým novým zákonen je potřeba změny lidského chování. Je proto nezbytné, aby se dnešní budovatelé starali o věc veřejnou učením lidu účasti občanského života.

Citat Nro 2

K závisti je třeba příbuznosti.

Příběhy jedné noci. Petr Høeg, 1990